Hospoda na konci demokracie

Když jsem napsal článek Proč nejsem demokratem, očekával jsem nepochopení a odmítnutí. Nicméně většina reakcí byla vyjádřením částečného až převážného souhlasu a porozumění. To mě vede k přesvědčení, že diagnóza demokracie je ještě horší, než jsme doufali. Mnoho komentářů mě vyzvalo k navržení řešení. S tím souhlasím. Nakonec, nechci se definovat pouze tím, co odmítám. Nabízím tedy dva možné přístupy.

Opt-out (Vystoupení ze systému)

Osobně jsem se rozhodl z existujícího systému co nejvíce vystoupit a pokud možno jej ignorovat. V Hospodě na konci demokracie si sednu k oknu a budu pozorovat tento zánik – ne s potěšením ze zániku, ale v radostném očekávání adventu nového a lepšího.

Postupně se mi daří opouštět mnohé instituce a nahrazovat je přímými vztahy (peer-to-peer). Například nekupuji med v supermarketu, ale přímo od včelaře za hotovost. Když potřebuji směnit koruny za eura, neobracím se na banku, ale na známého, který potřebuje opačnou směnu. Tímto způsobem mezi naše transakce nevstupuje nikdo třetí, zejména ne stát. Kde je to možné, platím bitcoinem. Nepoužívám služby českých oligopolních mobilních operátorů ani monopolní pojištění. Většinu roku trávím mimo Evropskou unii.

Současný demokratický systém staví svůj mandát na volbách a většinové shodě – a právě proto nevolím. Obecně lze pozorovat postupný nezájem o volby a klesající volební účast, což oslabuje legitimitu celého demokratického procesu. Ačkoliv se stále předstírá, že nevoliči mlčky souhlasí, struktura systému už je narušena.

Jak malá musí být participace občanů, než se demokracie zhroutí? Paul Rosenberg, autor knihy A Lodging of Wayfaring Men, měl na toto téma zajímavou přednášku. Výzkum sociálních struktur krys a jejich hormonálních reakcí naznačuje, že hierarchie začíná kolabovat, když pouhých 10 % členů systém ignoruje (odkaz na přednášku na Youtube).

Podobně Jack Dorsey, bývalý CEO Twitteru, řekl, že pokud systém ztratí naši pozornost, ztratí i svou moc. Věřím, že pokud kritické množství lidí začne systém ignorovat, nakonec se zhroutí – spíše s tichým zafuněním než s velkým třeskem.

Disrupce (Narušení systému)

Současný systém se nachází ve spirále úpadku. Jako byzantská struktura funguje shora dolů: stát vybírá peníze a centrálně je přerozděluje tam, kde uzná za vhodné. Tento model je nákladný a neefektivní.

Alternativou je decentralizovaný systém subsidiarity: peníze by měly být utráceny tam, kde vznikají a kde jsou vybírány. Nejlépe to funguje na úrovni komunit – měst, vesnic a podobných celků. Svět by byl lepším místem, kdyby všechny země měly velikost Lichtenštejnska nebo Lucemburska, kde lidé cítí spoluvlastnictví a odpovědnost. Malé je krásné – to platí i pro státy a vlády. Paradoxně princip subsidiarity obsahuje i Smlouva o Evropské unii, která uvádí, že EU jedná pouze tehdy, pokud cíle nelze uspokojivě dosáhnout na nižších úrovních. Pokud tento princip dovedeme do extrému, od komunit až k jednotlivci, dostaneme se do stavu bez jakékoliv vynucené hierarchie, k úplné dobrovolnosti.

Nemyslím si, že stojí za to investovat energii do reformace současného systému. Místo toho bychom měli postavit lepší model a dát lidem možnost volby. Ideálně ještě před tím, než ten současný padne, abychom se vyhnuli opakování Doby temna.

Změny, jako je uberizace podnikání, gig economy či vznik paralelních struktur a institucí (soukromé školy, zdravotní péče), už dnes ukazují cestu. Pokud stát ovládá ekonomiku prostřednictvím centralizované měny a hrozí zavedením dystopické CBDC (digitální měny centrální banky), chci spořit ve zlatě a platit nestátní měnou, například bitcoinem.

Evoluce místo revoluce

Chci zdůraznit, že nevěřím v násilnou či revoluční změnu. Historicky vedly revoluce k uzurpaci moci a posunuly kyvadlo dějin do opačného extrému. Oba přístupy představují postupnou evoluci, založenou na společenském konsentu a morálním vývoji. Předpokládám, že tento proces nebude otázkou let, ale spíše generací.

Zatím na zdraví, přátelé!